Noc kdy řeka ožila

ž je tomu více než 10 let co jsem začal jezdit do Francie na sumce a později i organizovat výpravy za lovem tohoto krále řek. Všechny tyto výpravy měly jedno společné. I když jsem vystřídal mnoho lokalit, několik řek a slepých ramen vždy se jednalo o povodí řeky Rhóny. Řeky která zahajuje svou pouť ve švýcarském ledovci, aby mohla mohla protéct Ženevským jezerem pak se sočit k jihu a dokončit svou pouť ve Středozemním moři. Bylo tak jen otázkou času kdy mě volání po novém dobrodružství zavane někam daleko odsud, aby si mohl zažít znovu ten pocit z objevování něčeho nového. Francie je natolik obrovská země že nabízí takřka neomezené možnosti objevování. Desítky velkých řek, stovky menších řek a tisíce říček a potoků nemůže člověk stihnout objevit za jeden krátký lidský život. Když jsem se rozhodoval kam vyrazím měl jsem dva požadavky. Aby v řece byli sumci a aby tato řeka nebyla regulována. Z pochopitelných důvodů nebudu jméno řeky prozrazovat, věřím že mi to vážení čtenáři odpustíte.

Již po příjezdu do regionu aniž bych stanul na březích této nádherné řeky jsem oněměl. Stačilo přejet několik mostů a já zůstal v úžasu z krás tohoto toku, na kterém se činnost člověka projevila jen velmi málo. Dlouhé zlatavé pláže, množství ostrůvků tvarovaných do nepřeberného množství forem a všudypřítomné spadlé stromy v toku mi doslova vyrazily dech. Když jsem se pak poprvé na těchto březích procházel, byl tento dojem ještě umocněn obrovským množstvím křičícího ptactva a nezaměnitelnou vůní této vody.

Měl jsem několik málo dní na to abych vytipoval vhodné lokality. Abych našel sjezdy na loď, tak abych zde mohl přivítat hosty kteří za mnou měli přijet. Ve všem mi značně ulehčil práci dron, s nímž jsem mohl ve krátké době zmapovat velký usek řeky. Vyhlédnul jsem si malý ostrůvek kam jsem odvezl veškeré vybavení a kde jsme s Martinem a Dominikem strávili několik následujících dní. Kluci přivezli dostatek nástrah a tak jsme mohli vyvézt všechny pruty. Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo co si pro mě Svatý Petr připravil. Kluci chytali na jedné straně ostrova, já jsem si zavezl na straně druhé cca 2 m od břehu. Po 15 minutách přichází záběr. Rychle běžím k prutu, ale ryba se bohužel nesekla. Nástraha zmizla. „Sakra jak to ti sumci dělají“ říkám si. Kluci mě hecují a nabádají abych to tam dal znovu. Poslechnu je a po 15 ti minutách přichází další záběr. Tentokrát se ryba píchla. Prut je ohnutý jako luk, šňůra nekompromisně mizí z navijáku a já mám problém vůbec prut vytáhnout ze stojanu. Martin okamžitě přistavuje člun a po chvíli nás sumec odnáší po proudu dolů. Hned od začátku tuším že to bude velká ryba. Ryba v boji nepolevuje a já musím použít veškeré své dovednosti aby nich nepokazil. Po asi 20 min jsem uviděl obra. Hned mě napadlo že by to mohl být můj osobák. Když jsme sumce vytáhli a přivezli ke břehu naměřili jsme těžko uvěřitelných 253 cm. Takových ryb jsem Rhóně už viděl dost, ale nikdy jsem ji nechytl já sám. Po všech těch letech chytnu rybu 250+ na nové lokalitě kde jsem nikdy nebyl, a hned první den při prvním pokusu na tomto místě. Zdá se že i Svatý Petr má smysl pro ironii. Já jsem si cíl této výpravy splnil a tak jsem se mohl víc věnovat hostům, aby si oni chytili svou vysněnou rybu. Postupně jsme projeli asi 20 km úsek řeky, na jednom místě jsme se zdrželi obvykle dva dny. Ukázalo se že tato řeka je plná velkých sumců a všichni jsme si tak překonali svůj osobní rekord, což se mi na jedné výpravě podařilo poprvé.

Kluci po týdnu odjeli a já tak mohl přivítat další partu. Tentokrát ale všechno nešlo zdaleka tak po másle jako s partou první. Po příjezdu kluci zjistili že jim zdechla většina nástrah. Navíc se ochladilo a již první noc nám bouřka hodně poničila náš tábor. Morálka byla na nule nejen u kluků ale i u mě. „Když nemůžeš tak přidej“ vzpomněl jsem si na přísloví mého kamaráda který mě učil lozit po skalách svolal jsem poradu a vymysleli jsme nový bojový plán. Opustili jsme místo a rozhodli jsme se že nebudeme hledat lokality tam kde by jsme hledali sumce, ale tam kde by jsme hledali nástrahy. Našli jsme si malý přítok postavili tábor a podařilo se nám nachytat několik nástrah. Jelikož spadla teplota vody, přestali jsme montáže dávat k hladině a zvolili jsme taktiku podvodních splávků u dna. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a my jsme rychle pochytali několik krásných sumců, z nich nejeden značně přesahoval hranici 2 metrů. Na druhou půlku výpravy jsme se rozhodli že se přemístíme do jiného sektoru. Vše jsme opět naložili do aut a jeli 50 km proti proudu, kde jsme si stejně jako s první výpravou našli malý ostrůvek a tam strávili zbytek výpravy. Sumců se pochytalo hodně, kluci si překonali své rekordy, smůlu jsme tak prolomili, ale v mé mysli z této výpravy zůstali jiné vzpomínky. V noci mě probudilo neobvykle hlasité šplouchání. Vykoukl jsem z bivaku a rychle pochopil že se něco děje. Stoupla voda, někde proti proudu muselo pršet vodě se zvedla a přikalila, ale ne natolik aby do ní nešlo vidět když jsem na vodní hladinu nasměroval světlo z čelovky. Něco podobného jsem nikdy neviděl. Všude plavaly stovky ryb. Nejvíce bílé ryby. Cejni, plotice, tloušti vše se pohybovalo nezvykle rychle. Brzy mi došlo proč. Zahlédl jsem kolem břehu jak projel skoro dvoumetrový sumec. U vezírku stál candát. Voda vřela. Dravci vyjeli na lov. Zmocnil se mě amok. Nevěděl jsem co mám dělat a tak jsem jen sednul na gumový člun objížděl břeh a sledoval toto divadelní představení matky přírody. Nějakého sumce se mi podařilo i ulovit, ale zavážet nešlo jelikož všude plavaly větve a traviny, které prakticky znemožňovaly lov. Kluci jelikož večer oslavovali úspěšnou výpravu všechno prospali a ráno o ničem nevěděli. Byl to pro mě nezapomenutelný zážitek a já věděl že na tuto řeku se budu vracet.

Na závěr této mé měsíční výpravy za mnou přijel Ota s Alexem. Opět jsme se přemístili do jiného sektoru tak, abych nikdy nechytal dvakrát na stejném místě. Kluci přivezli velké množství nádherných línů a já věděl, že se na závěr tohoto dobrodružství budu moci soustředit na lov sumců, nikoliv na lov nástrah. Vystřídali jsme celkem 3 místa, úspěšné bylo však jen jedno, kde jsme chytli 90 % úlovků. Jednalo se o místo pod železničním mostem. Zde jsme setrvali ze tří důvodů. Jednak hodně pršelo takže jsme chtěli být v suchu, tento most částečně plnil funkci jezu kde se vytvářeli peřeje a velká členitost dna z tohoto místa dělala velmi zajímavou lokalitu k lovu. Posledním důvodem byl fakt že to tu zkrátka bralo. Za 4 dny se nám zde podařilo ulovit 16 sumců z nichž několik přesahovalo magickou hranici dvou metrů. Nejvíc mě však překvapil úlovek Oty. Chtěl si zde totiž vyzkoušet lov s vábničkou ze břehu. Je to velmi neobvyklá technika, kterou já sám jsem nikdy nezkoušel. Otovi to nedalo a vydal se na šoulačku po zarostlých březích této řeky. Seděli jsme s Alexem na druhém břehu a Otu viděli jen z dálky, přesto ten výkřik „je tam“ nešel neslyšet. Rychle jsem sedl do člunu a vyrazil. Ota na to šel chytře a bouchal v blízkosti spadlých stromů, kde sumci hledají útočiště. Bohužel se však sumec zamotal do větví a nešel ze břehu vytáhnout, a tak jsem Otovi pomohl a sumce mu ze člunu uvolnil. I když se nejednalo o žádného obra tak sumec s velikostí cca 120 cm rozzářil Otovi oči tak, jak jsem to u něj ještě neviděl. Sumec, ale vlastně ani jiná ryba nemusí mít hned kapitální rozměry aby z ní měl člověk radost. Naopak kdo touží jen po těch kapitálních rybách, které jsou jeho cílem při rybaření je často zklamán z malého úlovku a tím si dám degraduje kvalitu zážitku z pobytu v přírodě s kamarády. Kapitální ryba je jen třešničkou na dortu a odměnou Svatého Petra za vynaložené úsilí.